S výkřikem „Tak pojď, ukážu ti, jak se to u nás dělá!“ zatne sekeru do prvního špalku. Neposedná polínka žertovně napomene, ať se hezky vrátí do řady a nechají se nasekat. Kolemjdoucí, evidentně mladší sousedka, zhrozeně volá přes plot, ať toho Babi nechá, že si ublíží. Lidie mávnutím ruky dělá, že ji neslyší, a posledním rozeštípnutým polínkem dokáže, že má situaci pevně v rukou. Babi Lída je prostě optimistka do morku kostí.
Se svým mužem žili v sousední vesnici, odkud se kvůli masivnímu ostřelování v dubnu 2022 odstěhovali. Dnes už tam nezůstal kámen na kameni. Vyprávěla mi, jaký měli s mužem i po tolika letech šťastný a harmonický vztah a těšili se na klidné stáří na vlastní půdě, do které vložili za ta léta spousty krve a potu, aby ji zúrodnili a konečně se ve stáří mohli radovat z plodů svého úsilí. Pak ale přišla únorová invaze a všechno otočila vzhůru nohama. Zběsilý útěk z rodné vesnice do domu, který opustili jejich známí jen o pár kilometrů dál, kde je přece jen o trochu bezpečněji. A co dál? Z čeho žít? V domě zůstaly všechny cennosti, a tak se pro ně manžel rozhodl jednoho dne pěšky vrátit.
Bohužel už se nevrátil sám. Mezi poli si ho našla zbloudilá střepina dělostřeleckého granátu.
Babi Lída tak žije v 86 letech sama, přesto neklesá na duchu! Viditelně příjímá vše jako fakt. Při rozhovoru se usmívá a zjišťuju, že to je nakažlivé. A hned nám touží ukázat i recept na dlouhověkost. Aktivní prací s úsměvem do toho válka neválka a půl je hotovo. Popadne starou těžkou sekeru a chce si naštípat námi dovezené brikety. Po chvíli úsměvného vysvětlování, že brikety už mají tu správnou velikost do kamen (babi s nimi nikdy dřív netopila) a štípat je netřeba, se Lída pustí aspoň do několika zbylých polínek ze dřevníku.
Takovou Babičku je prostě radost darovanými briketami podpořit. Do jara už polínka štípat nemusí a tak jistě bude věnovat svoji pozitivní energii dalším potřebným sousedům.