Máme hotovo. Rozdali jsme tuny briket 350 frontovým babičkám. Jsou v teple. Měli bychom cítit radost, ale nějak to nejde. Proč? Sám pro sebe hledám odpověď…
Protože poslední týdny byly obrovsky náročné. Na frontě v naší oblasti se rozpoutalo peklo. Rozjíždí se další masová ofenzíva a ukrajinští vojáci o ničem jiném nemluví. Odjíždí bránit zákopy, ale zpátky už se živí nevrací. Bomby začínají dopadat i do vzdálených vesnic, kde už byl aspoň pár týdnů klid a další babičky v lepším případě přichází „jen“ o střechu nad hlavou. S ranečkem přes rameno bloudí frontovou oblastí a hledají opuštěný dům, kde by se mohly zabydlet. A když ho najdou, nemají čím zatopit, ani co jíst.
Jejich jedinou nadějí jsou dobrovolníci. Ti dělají maximum. Jsou ale stejně jako my vyčerpaní a nemají už kde brát. Jejich dárci jsou unavení. Unavení válkou, neustálými výzvami o pomoc. Udělali jsme toho hodně, ale ve frontové realitě se zdá, že ne dost. Přichází frustrace, deprese. Tváří v tvář příběhům osamělých babiček v bojové zóně a s posledními pár pytli briket na korbě náklaďáku je to nepopsatelně těžké. Komu věnovat, na koho už se nedostane? Musíme vybírat. Poslední náklaďák briket jsme rozdali rovnoměrně. Alespoň pytel každé babičce, o níž jsme věděli. Stačit to bude sotva na týden, snad na dva. A dál? Do jara ještě daleko. A právě poslední dva měsíce zimy rozhodnou, zda se babičky jara dožijí…
V hlavě mi běží otázky. Jak se k tomu postavit? Kde vzít další sílu k pomoci, která je důležitá a přináší radost? Můžu si znovu dovolit oslovit s žádostí o podporu vás, kteří už jste tolik pomohli navzdory vlastním starostem o živobytí?
Když však vidím další babičku plakat v kamarádově náruči, přijde odpověď a s ní i potřebná síla. Má to cenu. Kdy jindy budeme v životě čelit takové výzvě? Výzvě k záchraně lidského života. K soucitu s bezmocnou opuštěnou ženou uprostřed války. Stojí za to pokračovat i jen pro ten jediný pytel briket, který ji zahřeje. Který jí pomůže přežít do jara.