Obvykle přes tuhle vesnici ve válkou zmítaném Donbasu projíždějí pouze tanky a vojáci na blízkou frontu, ale tentokrát kličkuje po děravé silnici mezi rozstřílenými domy také naše humanitární dodávka.
Zdá se, že pro Babičku je to vzácná událost. Zvlášť když hosté zastaví přímo u vrat a volají ji jménem! Opatrně otevírá branku a když v nás pozná dobrovolníky, co ji před pár měsíci briketami zachránili před zimou, s radostí nás pozve dál.
Po cestě na dvůr, kde na ohni vaří kaši pro psy, se nám svěřuje, že jsme vůbec první, kdo za poslední měsíc odbočil do její ulice. V boji se samotou si v téhle opuštěné oblasti našla Babi Lída přátele mezi zaběhlými pejsky. Stará se celkem o tři. Dělí se s nimi o přístřeší i zbytky jídla, které jim při rozhovoru s úsměvem připravuje ve starém hrnci.
Právě potravin a živé komunikace je ve válečné zóně pro tyto statečné ženy největší nedostatek, a tak nás těší, že první potřebu jsme vyřešili hned při příjezdu předáním pořádného balíčku trvanlivých potravin, které by s vlastní zeleninou z pole měly Lídě vydržet na celý měsíc.
Tu druhou naplnilo několik hodin přátelského povídání o starostech života ve frontové zóně, stejně jako o radostech babiččina mládí. Během rozhovoru ke mě přichází pochopení, jak je pro tyto ženy důležité mít prostě jen možnost s někým svoje příběhy sdílet. S každým dalším slovem, jakoby se Babička víc uvolnila a cítila se lépe. A právě proto jsme dnes tady – takže mise splněna?
Rádi bychom Lídě ještě něčím pomohli, avšak uklidňuje nás. Práce kolem domu jí nevadí a naopak jí podle vlastních slov dává sílu. Její skutečné přání nás příjemně překvapilo.
Prý se příště máme hlavně ozvat předem, aby pro nás stihla upéct koláčky a přivítat nás jako vlastní vnuky. Slíbili jsme, že se rádi zastavíme – jak bychom teď mohli odmítnout Naší frontové Babičce?